Monotónnost dopadajícího deště, plynutí vody, znění meziplanetárního prostoru, cykličnost procesů, mikrokosmos – makrokosmos, prostor mezi zvukem a tónem, rytmus města, tušení příběhu, zvuky slunovratu, bouře, horizont, statičnost v pohybu, jízda vlakem, zvuky nádraží, zvonů, moře, větru, pohledy do krajiny, kontemplativní rytmus, fragmenty filmů ruské avantgardy 20. a 30. let, imprese z cest – Maroko, Laos, Rumunsko, Ukrajina, Arménie, Čína, Albánie, Etiopie, Uruguay. To jsou příklady ze široké škály námětů a výrazových prvků, z jejichž různorodého prolínání a řazení Lloyd Dunn vytváří koláže zvukových, obrazových a textových prostorů. Prostřednictvím fotografie, filmu, videa, audiozáznamu, eseje diváka/posluchače připoutává k vjemu, vede k soustředění, probouzí zájem, nechává jej odevzdat se, splynout s atmosférou, dějem. Základ současné instalace Locomotive pochází z roku 2009 a tvoří jej zvuková kompozice z nahrávky parní lokomotivy, dobových terénních nahrávek a inspirace principy kinematografie používanými ve starých filmech. Forma kruhového obrazu v temném poli zdůrazňuje snový a subjektivní charakter práce, propojující abstraktní tendenci experimentálního filmu s narativností. Současně nese inspiraci teorií distanční montáže arménského režiséra Artavazda Pelešjana. Stávající verze Locomotive byla rozšířena o nový obrazový materiál a nový zvukový sestřih. V instalaci pro nádražní budovu je promítána nepřetržitě ve smyčce. Otevírá prostor imaginaci pozvolna se odpoutávající od reality směrem do snovosti, navozené monotónností rytmu jízdy vlakem.