Erika Velická ve svých pracích často tematizuje sílu animálních archetypů, zajímá ji význam hranice – krajinné i sociální. Kriticky reflektuje rozostřenost pomezí prostoru přírodního/zvířecího a sociálního/lidského. Vytváří neurčitý a současně napjatý mezistav plný polaritní rozporuplnosti. Pracuje s tématy utrpení, hledání úniku. Svou instalací v prostoru nádraží Libeň pojednává typické „nemísto“, situované na rozhraní pozemků v majetku Správy železnic a města. Toto ne-místo evidentně slouží převážně k rychlému průchodu pěšinou-zkratkou nebo k venčení psů. Viditelným zábradlím vymezený půdorys úzkého schodiště vedoucího do neurčitých sklepních prostor, betonový blok asi s funkcí „hraničního kamene“ a betonový přístřešek spoludefinují dost neutěšenou konfiguraci v prostoru, v němž nikdo netouží pobýt ani o minutu déle, než je nezbytně nutné. Autorka vytváří scénu pro možné děje, dočasné „průsečíky mytologie čtvrti a mytologie konkrétní existence“. Umocňuje pocit prázdnosti místa, v němž zdánlivě chybí smysl. O to inspirativnější může být, neboť se nachází jakoby mimo jakýkoliv oficiální řád, může být prostorem pro osobní výpovědi „úzkosti i kreativního snění“. Může se stát „světem dětských her (archetyp skrýše a labyrintu, které jsou spjaty se světem dobrodružných knížek a filmů)“ a také útočištěm bezdomovců. (Michal Ajvaz) Ne-místo – jako by pohyb v něm byl cílem, „míjené místo“, obdobně jako samotné nádraží: „místo, ve kterém nemáme vůli spočinout“ (Anna Beata Háblová).