Slatiny od 50. let minulého století spadají do kategorie “neudržovaných” a nechtěných lokalit. Přestože tam lidé žijí ve vesnických poměrech už sto let, urbanisté a investoři je označili jako industriální “brownfield”. V návrhu Metropolitního plánu z roku 2014 byla podobná území označena jako „městská džungle“. Mohou mít sice „dílčí přírodovědecké hodnoty“, ale jejich zařazení do budoucího městského plánování „je nežádoucí“. Z perspektivy úředníků, podnikatelů a plánovačů představují hlavně „nevyužitý potenciál”, kde nyní převládá “chaos, nepořádek a nebezpečí“. V aktuální verzi MP (2022) jsou Slatiny označeny jako „heterogenní struktura“, tedy „urbánní struktura kombinující více typů zástavby a různého využití zpravidla v oddělených budovách vedle sebe (horizontálně). Jde o strukturu různých přechodových území mezi středem a okrajem města s různorodým výškovým uspořádáním.“ Celé rozvojové území (VRÚ) Bohdalec – Slatiny spadá pod kategorii „zastavitelná obytná lokalita“, což je „smíšené obytné město, které zahrnuje bydlení, veřejnou vybavenost, veškeré služby zahrnující pracovní příležitosti, a jejich kombinaci.“ (https://plan.praha.eu)

Je bývalá nouzová kolonie Slatiny včetně okolí skutečně jen ošklivý, nebezpečný a zapomenutý kout bývalé pražské periferie? Je to svědectví o zanedbané, snad romantické minulosti Prahy, ukázka chudých a nespravedlivých poměrů předválečné republiky a špatné sociální politiky tehdejších úřadů? Nemohla by sloužit jako inspirace, příklad měst věku post-antropocénu? Možná, že takový „zanedbaný“, „heterotopní“, nebo „vágní“ terén nám může posloužit jako ukázka toho, jak naši předkové dokázali žít udržitelně a přežít úsporně? Neměli bychom si těchto „zapomenutých“ a „ubohých“ lokalit vážit, udržovat je a chránit? Uchovat příštím generacím?

Jak budou vypadat města za 20, nebo za 50 let? Probíhající změny klimatu nevyhnutelně mění podobu krajinu. Nedostatek vody a extrémní výkyvy počasí zasahují přírodu, ale jejich důsledky pocítí zejména obyvatelé velkých městských aglomerací. Rozsáhlé betonové plochy, sítě dálnic, dlažby městských novotvarů jako je například „smart city“ za Masarykovým nádražím, či u nákladového nádraží Žižkov se v létě stávají  horkými ostrovy, kde stoupají teploty k 50 stupňúm. Nájemníci luxusních interiérů jsou vysokých teplot ušetřeni, za cenu klimatizace. Taková architektura a zástavba přispívá ke zhoršení klimatické krize a nelítostně tlačí stoupající křivku ekologické degradace prostředí i našich životů. Praha – stejně jako další světová města – se stále potýká se znečištěným ovzduším, nadměrným automobilismem, překračováním hlukových limitů. Metropolitní plán situaci, zdá se, spíš zhoršuje, než aby ji z dlouhodobé perspektivy řešil: další zelené plochy a parky umožní developerům a investorům zastavět. Bude možné kácet další stromy podél komunikací, a „revitalizovat“ poslední zbytky vesnických lokalit okolo Prahy a přestavět je na rezidenční čtvrti. Totéž platí pro „VRÚ Bohdalec – Slatiny“.

Za Spolek pro ochranu chudé architektury Petr Stibral, Miloš Vojtěchovský, červen 2022